středa 27. dubna 2016

Deník sebetrýznitele :-D - týden třetí

Je úterý 26.4.2016, třetí týden sacharidových vln a já jsem totálně zoufalá a připadám si jako bych byla v tom (předem podotýkám, že nejsem :-)). Mám pocit, že bych secpala celý náklaďák i s přívěsem a zajedla to kyselými okurkami namočenými ve vanilkové zmrzlině. Celý tento stav vlastně začal ráno, když jsem se šla po dlouhé době měřit (cca po necelém měsíci). Když jsem byla naposledy, odcházela jsem s úsměvem na tváři a spokojená - váha byla stejná a ubyl mi nějaký tuk a přidaly se svaly, tak jak to má být, ale dneska.....Ono v podstatě to nebyla žádná velká tragédie (váha stejná, trošku tuku nahoru a svalů dolů - což není zase ale úplně značka ideál), ale konstatování, že jsem na tom podobně, jako když jsme začínali, mě v tu chvíli vůbec nepotěšilo a vyvolalo ve mě záchvat paniky :-O.
 
 
Když jsem v říjnu začínala, měla jsem nastavený jídelníček a trénink 2x denně pod dohledem a během zbylých dní jsem si cvičila sama (hory, jóga, běh apod.). S tělem se toho ale moc nedělo a verdikt zněl - jsi přetrénovaná. Po téhle informaci jsem čekala, že budu muset cvičit maximálně třeba 2x týdně, ale opak byl pravdou. Změnili jsme jídelníček a k tomu jsem dostala tréninkový plán - 2x denně fitko, 7 dní v týdnu. Což jsem v první chvíli teda vůbec nechápala, jsem přetrénovaná a mám chodit cvičit ještě 2x denně? Ale vzhledem k tomu, že jsem věděla, že jsem si vybrala toho nejlepšího trenéra z nejlepších, tak jsem zatla zuby, zavřela pusu a šla do toho. A teď musím říct, že to byla úplně ta nejlepší doba za celé ty 3 měsíce společného boje a mého nynějšího samostatného boje. Tělo se začalo rázem měnit, váha šla dolů společně s tuky, svaly šly nahoru a byla jsem plná energie. Což mě při tomto tréninku a jídelníčku (jedla jsem vlastně jen maso, zeleninu, tvaroh a nějaké oříšky) hodně překvapilo. A za celou dobu jsem neměla ani potřebu hřešit ani jsem neměla chuť na sladké.
 
Na sladké jsem nikdy moc nebyla. Spíš jsem masožravec a v minulém životě jsem byla možná kuna :-D, miluju totiž vajíčka na všechny způsoby. V jídelníčku, který mám teď, mám jen ryby za maso a vajíčka žádné (předtím jsem měla alespoň bílky). Což je pro mě obrovská změna, protože v minulém jídelníčku jsem měla maso vlastně pořád. A co je nejhorší...mám pořád chuť na sladké.
 
Ranní informace, že jsem tedy na tom podobně, jako když jsme tenkrát začínali, mě fakt roznesla na kopytech. Tak dlouho se člověk snaží (ano, mám kus práce za sebou, 12 kg dole je úspěch), trpí :-D, odpírá si spoustu věcí a pak se dozví toto. Většina z vás si asi řekne, že jsem úplný magor a že bych už mohla mít dost, že už by to stačilo. Ale nastavila jsem si nějaký cíl, kterého se nemůžu a nechci vzdát. I když si říkám....budeš vůbec někdy spokojená :-D? Za necelých 6 týdnů jdeme Lysohorský čyřlístek a do té doby se chci pořádně nabombit :-D. 
 
A jaký je teď můj pocit z toho všeho? Už jsem se trošku uklidnila, vydýchala a pocit zoufalství už není tak velký (díky vám všem, kteří jste mě dneska morálně podpořili :-P). Vím, že je toho na mě moc, že bych možná měla zvolnit, ale opravdu se nedokážu vzdát pravidelných výšlapů na Lysou, už jen kvůli tomu, že prostě někde a nějak trénovat musím. Navíc je to už i taková tradice a společenská událost (proč nespojit příjemné s užitečným). Ani každodenního cvičení, závodů a všech svých aktivit. Tělo i hlava si na to zvyklo a jak všichni víme, těžko se opouští něco, na co jsme si zvykli a vybudovali určitou závislost.  
 
A co se týče sacharidových vln? Momentálně jsem ve stavu, kdy si říkám, že nemůže být nic horšího a že se ani nedivím lidem, kteří s nimi po čase sekli a už by do toho nikdy nešli. I když jsem předtím možná nejedla moc, pořád jsem měla pocit, že mi nic nechybí. Ale v tomto případě je to úplně naopak. Jakoby mi něco chybělo, ale zatím jsem nepřišla na to, co to je. Možná, že je to tím, že je jídelníček hodně monotónní. Samá čočka, bulgur, jáhlová kaše, už několik týdnů. Ale tak to má být, tak vlny prostě fungují. Každopádně musím říct, že tělo je lehčí. Žádný pocit nafouklé žáby, jako když jsem si vyzkoušela jíst normálně (viz. narozeninová párty), což beru jako velké plus. Jako velké mínus (prozatím) beru to, že mám pocit, že mi pořád něco chybí, mám vlčí chutě a pořád se cítím místy podrážděná a unavená. Zatím tedy mínusy převládají nad plusy :-D, ale ještě není všem dům konec. Takže mi teď nezbývá zase nic jiného, než zatnout zuby a bojovat a věřit v lepší zítřky :-D. A jak zní moje heslo? Když už nemůžeš, tak přepni na nesmrtelnost. Přepínám tedy na nesmrtelnost a vstupuju pravou nohou do dalších dní a týdnů.
 
A proč to tedy všechno dělám? Protože jsem fakt asi magor :-D.
 
 

pondělí 25. dubna 2016

Pohanko-kuskusová pizza na několik způsobů

K tomuto receptu mě už nějaký ten pátek zpátky inspirovala Monča Gavlovská http://food-inspire.blogspot.cz/ a já jsem si ho jen trošku upravila a dovolila jsem si ho šoupnout sem mezi své recepty :-). Protože tento recept je naprosto luxusní. Je zdravý, dá se udělat i bezlepkový a můžete použít vše, co máte na pizze rádi a až tak moc nehřešit a chlapi vám to rozhodně neodmítnou i když není základem nabobtnalé těsto z pšeničné mouky :-)
 
Ingredience na těsto:
 
100 g pohankových (nebo ovesných) vloček
60 g celozrnného kuskusu
bílý jogurt
2 lžičky kypřícího prášku
sůl
 
Podle chuti můžeme udělat tvarůžkovou (2 balíky tvarůžek, 1 mascarpone, zelená cibulka a koření červená paprika na dozdobení) nebo třeba tuňákovou (rajský protlak, plechovka tuňáka, čerstvá zelená cibulka nebo červená cibule, 4 vejce a strouhaný sýr) a pro milovníky sladko-slaných chutí například pizza hawai (rajský protlak, dušená šunka, kousky ananasu, strouhaný sýr a posypat provensálským kořením) a spoustu dalších, záleží jen a jen na Vás, na co budete mít zrovna chuť :-).


Postup:
 
V misce smícháme vločky s kuskusem a zalijeme horkou vodou tak, aby se nám směs ponořila, ale aby neplavala zase úplně ve vodě. Necháme nabobtnat, přidáme jogurt, kypřící prášek, sůl a vše smícháme dohromady. Takto vzniklou směs rozprostřeme na formu vyloženou pečícím papírem, naklademe na ni všechny suroviny jako na klasickou pizzu a dáme péct do trouby vyhřáté na 220°C na 15-20 min.  

Aspoň na chvilku mít 90-60-90 :-D

Byl čtvrtek 21.4.2016 kolem 9 večer a my jsme se právě vraceli z Lysé. Před sebou jsem měla ještě jeden velký úkol - napéct proviant na sobotní závod pro 4 chlapy. V plánu jsem měla něco slaného a něco sladkého, tak ať jim uspokojím všechny důležité chuťové pohárky a nastartuju jejich výkon :-D a že udělám něco rychlého, tak ať jdu konečně jednou spát před dvanáctou. No co čert nechtěl, už po druhé v tomto týdnu jsme měli nečekanou návštěvu. Poprvé to bylo v pondělí, když jsme se vraceli večer z divadla a přišla mi od kamarádka Janka zpráva, že má klíště na zadku a nevidí si na něj :-D a protože když můžu, tak pomůžu, samozřejmě jsem ho nenechala ve štychu a napsala mu, že si teda tentokrát nebudu hrát na pekařku (je to můj hlavní ochutnávač), ale na zdravotní sestřičku (ano, ráda si hraju :-D) a že se ním společně popereme a ať tedy přijede. Zdržel se u nás někdy do půl 1 do rána (jistě že ho hned nevyhodím chudáka, když byl po takové operaci že :-D). Po druhé to bylo právě ve čtvrtek, kdy mi napsal, že má pro mě velkou sklenici sušených rajčat a víno k tomu. Sušená rajčata prostě byla výzva k tomu ho na chvilku pozvat že jo. Odcházel o půl 2 a můj plán na brzké zaparkování do garáže zase selhal. Naštěstí neselhal můj plán něco upéct a tak jsem to aspoň měla ve společnosti 2 okukujících chlapů na malých židličkách se sklenkou vína v ruce. To jsem ale nečekala, ačkoliv jsem vlastně měla, že se ti dva přetransformují do obrovských kobylek a s příslibem malinké ochutnávky se vrhnou na můj čerstvě upečený proviant. Pizzu jsem zachránila, od každé dostali jeden kousek, ale to jim samozřejmě ke spokojenosti nestačilo. Ještě teď mi zní v uších:" Teď by to chtělo sladkou tečku",  koukajíc mlsně na čerstvě upečený jahodový cheesecake, který jsem právě pracně soukala do ledničky. Z obrovských kobylek se najednou staly malá smutně koukající štěňátka a protože jsem v tomto hrozná měkkota a miluju smutně koukající štěňátka, zase jsem prohrála a už jim podávala lžičky. A jen pozorovala, jak se jim začínají dělat boule za ušima a jak koláč pomalu a jistě mizí.
 A v tu chvíli jsem si říkala, sakra, však ten koláč je na sobotu a ačkoliv mi bylo líto jim ho vyrvat z ruky, když jsem koukala na jejich spokojený výraz a pod jejich příslibem, že to tam jen zarovnají, jsem jim ho nakonec vytrhla a rychle schovala do ledničky, protože skoro půlka byla už v tahu :-D. Ještě jsem si rychle stihla udělat krabičky a po půl druhé šla spát. Schválně, které z nich asi budou moje? :-)
Už odmalička jsem vyrůstala ve společnosti opačného pohlaví. A tak nějak jsem si s opačným pohlavím vždycky i více rozuměla :-D a tak víkend i když ne celý, ve společnosti 4 chlapů (sportovců) zněl více než dobře a ani mi nevadilo, že tentokrát nebudu závodit, ale budu se jen kochat, řídit, masírovat, rozdávat svačinky a povzbuzovat :-). Rozhodli jsme se, že vyrazíme už v pátek, abychom v sobotu nemuseli brzo vstávat i když kluci vybíhali až někdy kolem 10 hod. Vyráželi jsme kolem 6 odpoledne a kluci už se pomalu začali vžívat do role slečen - v obchodě jsme byli snad přes půl hodiny a auto vypadalo, jako bychom jeli na 14 dní do Chorvatska. Ale úspěšně jsme to zvládli a mohli vyrazit směr Nové Město na Moravě, kde nás druhý den čekal den D - závod NoMen Run 2016.  Po cestě jsme se stihli pěkně naladit bílým vínkem, spálit chuťové pohárky chilly kešu z Lídlu, zahrát hádej co jsem (hra byla v této společnosti zase povýšena o level výše :-D) a několikrát zazpívat Plakala od Divokého Billa. Díky tomu cesta uběhla jako nic a my už jsme se ubytovávali v podkroví rodinného domku ve vesnici Křídla (v tu chvíli měl myslím Rubick dost silné déja vu z minulého víkendu, kdy se na křídlech pěkně proletěl s kamarádem Jankem na oslavě mých třicátin :-D), zahráli si Piktomanii, snědli pár zásob, dopili všechna vína, které jsme s sebou měli a udělali módní přehlídku. V rámci tohoto závodu se objednávaly nová růžová trička, která klukům teda nesmírně slušela :-D a já jsem za to moc ráda, protože ho mám i já a můžu si ho pěkně střídat s tím původním černým :-P.
Pár dní před závodem jsem přemýšlela nad tím, jak je k tomu růžovému tričku dostrojím. A odpověď byla jasná - legíny a baletní sukýnky alá Vlastík Harapes a růžové nehty. Za sukýnku jsem teda bojovala a neslevila, bohužel růžový lak na nehtech jsem měla nakonec jen já a z legín taky sešlo, když Tom řekl, že prostě musí větrat a v legínách a už vůbec ne bílých nebo růžových nepoběží :-D. Rozkaz zněl ale jasně, holky musí běžet sladěné a tak jsme se nakonec domluvili na růžovém tričku, černých kalhotách a růžové baletní sukýnce. Tady nastal největší problém. Kde sehnat baletní sukýnky pro 4 chlapy? Na netu byly dámské s čekací dobou minimálně 10 dní a závod byl už za 3 dny (ano klasika, dělat věci na poslední chvíli mi jde nejlépe :-D) a tak jsem teda vyrazila shoppovat a doufala jsem, že najdu alespoň něco, do čeho se vlezou. První obchod nezklamal a já jsem spokojeně odcházela se dvěma růžovými sukýnkami. Nechala jsem je pěkně ležet doma na křesle a ve čtvrtek, den před odjezdem, jsme si s Rubickem řekli, že je teda otevřeme a vyzkoušíme. A ejhle, maximální velikost gumy 85 cm nebyla dost maximální
pro všechny. Já jsem se do ni teda nasoukala, ale Rubickovi skončila přesně u kolen :-D. 

Při představě, že máme druhý den jet a já nemám sukýnky, nastala panika. Ale pořád jsem se uklidňovala, že je v pátek přešiju a bude to. Jenomže v pátek toho bylo víc než dost a já jsem stihla jen rozpárat jednu sukni. Ale říkala jsem si, že Pavlík a Tom jsou na tom podobně jako já, tak jim tu jednu nechám a Víťovi a Rubickovi koupím gumu a budou mít z toho "zástěrku". Po cestě pro gumu jsem se stavila ale ještě ze srandy do sekáče, který máme kousek od práce a kromě třech kraťasů pro sebe jsem se už po druhé, tentokrát ale už naposledy vracela se dvěma růžovýma sukýnkama, do kterých by se už vlezl i slon :-D. Ze sukýnek se nakonec vyklubaly růžové topy, ale to myslím vůbec nevadilo.
A v sobotu ráno už kluci stáli na startu závodu NoMen Run 2016, jako jediný chlapský tým s originálním názvem 90-60-90 (v tu chvíli jsem si říkala, že mezi ně parádně zapadám i když by byl na místě spíš název 60-90-60 :-D), sladěni a červení až za ušima. Samozřejmě jsme museli udělat ještě nějaké reprezentativní fota, aby bylo co házet na všechny možné sociální sítě a Rubick se už začal pomalu připravovat na start s ostatními opravdovými ženami :-D. Jako správní kamarádi jsme u organizátorů zajistili ještě lehké ztrapnění v podobě písničky Sexy and I know it a podáním informací o tom, co má Rubick jako žena ráda, kolik má dětí apod. Ten se po startu zachoval ale jako pravý gentleman, když spoluběžkyně pustil na schodech, čehož vzápětí myslím dost litoval, protože je už do konce první etapy neviděl (u vyhlašování jsme zjistili, že se jejich týmy umístily na 1.- 4. místě :-D).
 

 My ostatní jsme mezitím naskočili do auta a už jsme mířili ke konci první etapy, kde se měl už na štafetový kolík - růžovou štafetovou reflexní pásku, připravovat Víťa, který jak vždycky říká, že bez čepičky je to za 500 a tak nasadil čepičku a čekal, až Rubick doběhne. A to bychom nebyli my, my z Černých plic (pro sobotu Růžových plic), abychom tradičně neudělali ostudu a tak jsme si dali klasicky stojkový workshop a na plné koule pustili z auta hudbu typu Dělání dělání, Statistika nuda je a podobné pohádkové vypalovačky. Musím říct, že má Tom opravdu pestrý play list :-D. 
 

 A v takovémto duchu se vlastně nesl celý den. Celý den byl taková jedna velká párty. Na to, jak vyhrožovali, tak nám počasí vyšlo a až na pár malých kapek na začátku bylo celý den úplně luxusně. Nikde jsme se po cestě neztratili, kluci se nezrakvili, parádně jsme se pobavili, pokecali a nasmáli. A opravdovým překvapením pro mě bylo, když si kluci doběhli do cíle pro účastnické medaile, pochlubili se, že jsem jim dělala od pátku support, přejmenovali mě ze supportu na team managerku a já jsem za tuto funkci ještě dostala medaili. Jooo v tu chvíli jsem byla happy jak dva grepy a až se bude zase konat nějaké podobná vylomenina, tak jsem pro všemi dvaceti. Tímto děkuju klukům za parádní pátek a ještě parádnější sobotu a jak jsem už psala na Fb....když ji miluješ, není co řešit a kdo by tyhle micky nemiloval, když vás nosí na rukou i na zádech :-D :-*. Díky vám jsem si na chvilku připadala jako princezna :-D :-D :-D.     
Celý den jsme pak ještě zakončili společnou večeří v restauraci ve Velké Bíteši s Mattonkami, které na nás čekaly se šampaňským něco přes hodinu v cíli. Jojo, my jsme Ostraváci, my jsme prostě charakter a držíme při sobě a ze závodu jsme odcházeli s voláním Ostrava, Mattonky a Černé plíce přes celý stadión :-). A kluci nebo teda děvčata s mírami 90-60-90 nakonec skončili/a na krásném 12. místě.