pondělí 18. dubna 2016

Deník sebetrýznitele :-D - týden první

Tak včera (11.4.2016 - trošku nestíhám :-)) to byl přesně týden, co jsem naskočila na surf a ujíždím na sacharidových vlnách (makrobiotika). Za mě zatím teda asi opravdu největší výzva ze všech těch jídelníčkových experimentů za poslední půl rok. Už po týdnu jsem si tím 100% jistá. Když jsem si 14 dní v kuse vařila sóju, myslela jsem si, že nemůže být hůř, ale vždycky může být hůř :-D. Mám hlad :-D a ještě více chuť (hlavně na sladké, na které ji běžně nemívám) a občas jsem docela nervózní a nevrlá. Ale jak se říká, všechno je o zvyku (pořád si opakuju, že hlad je převlečená žízeň - mám výborný pitný režim snad poprvé v životě:-D), takže počítám, že příští pondělí se už budu vznášet jako peříčko a budu happy jak dva grepy.

Začátek týdne se dal přežít, hlavně protože jsem měla fůru práce a dalších aktivit, takže jsem moc nemyslela na to, že bych měla hlad, i když břicho si se mnou chtělo pořád dost povídat a nechtělo si nechat vysvětlit, že teď fakt jíst nebude. Nejhorší byl ale víkend, kdy jsem měla paradoxně nejvyšší příjem :-). V sobotu jsem do sebe ráno v 6 před odjezdem na túru šupla bílý jogurt, sójové mléko a hrušku a do batohu přibalila krabičku s rýží, mrkví, quinoou a čočkou na oběd a slunečnicová semínka na svačinu. Víte co jsou největší muka? Když vidíte někoho, jak do sebe cpe tatranku a vy uzobáváte slunečnicová semínka :-D.


To si ale teprve myslíte, že jsou to ty největší muka. Dokud nevytáhnete na kopci krabičku s obědem, na kterou jste strašně natěšení, protože je toto jídlo vrchol dne a zjistíte, že jste si zapomněli v autě lžičku a nemáte to čím jíst. Ale naštěstí jsem děvče šikovné a nosím u sebe vizitky, takže lžička byla v tu chvíli jasná a já mohla na chvilku zase umlčet žaludek :-D.


Sobotní celodenní túra měla nějakých 30 km, 1000 m převýšení a asi 9 hodin na nohou se závěrečným během ve sněhu po kolena a batohem na zádech (ještě že už jsem měla snězený obsah ze všech připravených krabiček :-D) na autobus, který nám nakonec stejně ujel :-D. Ještě že jsou slovenští brati tak pohostinní nebo jsem prostě jen nedokázala skrýt svůj zoufalý výraz:-D. V místním Coopu nám paní prodavačka zkrátila čas čekání na bus tím, že nám po nákupu normálně uvařila čaj, to nepochopíš, toto se ti u nás prostě nestane. A ani si na oplátku nechtěla od nás vzít višně v čokoládě, které měl Rubick na svačinu, no zlatá to žena:-D. Byla jsem zachráněna a bus nám jel ještě dříve, než jsme počítali a já už jsem se těšila na poslední krabičku-pickles s tuňákem a špenátem-druhý vrchol dne, pokud nepočítám ten, na který jsem se tentokrát fakt do slova a do písmene škrábala.

Nevěděla jsem, jestli už odpadnu ráno v autobuse, kdy mi hlava klimbala a narážela o okno nebo v průběhu cesty, kdy jsem se hrnula vzhůru nahoru jako slimák nebo večer, když jsme dorazili domů a ještě jsem do půlnoci pekla 3 dorty, protože jarní měsíce se u nás nesou v duchu narozenin a přece nebudeme dorty kupovat že :-D. Nebo jestli to bylo tím, že jsem v pátek ráno vstávala ve 3, abych Rubickovi udělala palačinky a ve 4 mohla vyrazit na Lysou.

 
 
Každopádně jak teď nad tím tak přemýšlím s odstupem pár dní, asi to bylo spíš to nevyspáni než skladba jídelníčku. Teď je mi momentálně fajn, cítím se "lehčí", nejsem ani moc unavená a i s tím hladem už to není taková tragédie. Možná už si začínám zvykat, ale neříkej hop....dál už to všichni známe. Jsem sama zvědavá, co přinese další týden :-).


A nějak takto teď vypadají moje večeře, obědy a svačinky..no radost pohledět :-D.



1 komentář: